Jaký je rozdíl mezi svobodu a osvobozením? Na první pohled ta slova znějí podobně. Ve skutečnosti však jde o antonyma. Svoboda je vnitřní stav, svobodní jste, když se vás nic neomezuje a ani se neomezujete vy sami, vy nepotřebujete aby vám k ní někdo pomáhal, jde o aktivní postoj. Naopak osvobození znamená pasivitu, předpokládá, že vás někdo zvenčí osvobodí a udělá tak vaši práci, ať už vás zbavuje vnějších či vašich vnitřních pout. Kdo neumí tyto dvě věci rozpoznat, sám není svobodný a často končí jako otrok.

Co je podstatou Zeleného údělu? Klima? Nikoli. A už vůbec ne lepší život lidí. V celé válce s uhlíkem jde o moc a ovládání. O zrušení svobody. O nahrazení tržního kapitalismu direktivním socialismem. O získání výhod pro vybrané na úkor všech ostatních. Propagátoři této doktríny používají úplně stejné postupy jako nacisté a komunisté, aby prosadili svou. V zájmu “velké věci” nutí druhé chovat se iracionálně, v rozporu se svými zájmy, právem, humanitou. Kdo se ozve, je onálepkován jako nepřítel a exkomunikován ze “slušné” společnosti.

Máme obří dluhy a kabinet zatahuje za záchrannou brzdu. Škrty jsou politický problém sám o sobě. My bychom si však k tomu měli položit filosofickou otázku: jak moc velký stát chceme? Protože zde platí přímá úměra. Čím více má vláda agend a čím více peněz přerozděluje, tím větší je rozměr problému, který musíme řešit, když něco nefunguje, ať už jde o rozpočtový deficit, nebo naopak nedostatek peněz na veřejné služby. Neměli bychom se spokojit s dočasnými úsporami, měli bychom žádat rušení celých programů.

“Jsme Češi, nikdy se nevzdáme!” Zvolání parašutistů se stalo okřídleným vyjádřením hrdinného vzdoru. Likvidace nejvýše postaveného nacisty za celou válku ukázala naše schopnosti. Ale dokázali jsme i jiné věci, než odstranit Reinharda Heydricha. Právě jsme si připomněli Pražské povstání, největší akci svého druhu a jediné úspěšné osvobození okupované metropole vlastními občany. Tak kde se vzal mýtus o “zbabělcích, kteří se nebránili”? Vytvořili ho komunisté, aby nás mohli lépe ovládat.

Ve Spojených státech končí za méně než dva měsíce už třetí velká banka, First Republic Bank, jíž se nepodařilo napravit škody způsobené chybnými investicemi a odlivem vkladatelů. Novým vlastníkem se stane největší americký finanční ústav JPMorgan Chase & Co. Bezva, to je ta banka, jejíž ředitel Jamie Dimon napřed spoluzavinil finanční krizi v roce 2008 prodejem toxických aktiv a v nynější krizi žádá státy, aby opět bankám pomohly a zasáhly. Zase se budou tisknout peníze? 

REFLEKTOR:

Evropská unie. Splněný sen, bezesná noc, noční můra? Už máme všechno, co jsme chtěli, či jsme na tom hůře, nebo se máme dokonce bát? Jsme součástí elitního klubu, který výrazně ovlivňuje řídí a diktuje světové dění? Jsme plně spokojení s našimi dvěma dekádami členství? Jsme na vrcholu globální ekonomické pyramidy? Nebo něco z toho či vůbec nic není pravda? Něco záleží na úhlu našeho pohledu, ale mnohé zjistíme na základě tvrdých faktů. Jak se nám tedy žije po “návratu do Evropy”?

Existujeme vůbec? Tak by se mohli Evropané ptát, když se dívají na akty mezinárodní politiky. Kdo v nich figuruje? Spojené státy. Čína. Případně Rusko. O EU coby velmoci, či vůbec mocnosti, se jaksi nehovoří. Výmluvně to doložila společná návštěva francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové v Číně. První jmenovaný zářil na červnem koberci, druhá seděla v koutě. Čím to je, že přes velké ambice Unie není globálním hráčem? A může tomu být jinak?

Prvního května 2004 jsme se oficiálně stali členy EU. Naplnilo se tak polistopadové heslo o “návratu do Evropy”. Zaznívalo mnoho pesimistických hlasů, ale převažoval optimismus. Druhý postoj rychle získal oporu v tom, jak nám ekonomicky dařilo. První pětiletka našeho fungování v Unii se nesla převážně ve znamení úspěchů i přílivu dotačních peněz. Pak se začaly projevovat stinnější stránky a negativní jevy, jež postupně sílily. Nyní málokdo očekává, že z Bruselu přijde něco pozitivního. Spíše nějaká katastrofa.

V roce 2004 nás přijali do elitního klubu. Evropská unie s tehdy dvaceti pěti členy tvořila největší světový trh. Těsně za námi se nacházely Spojené státy, zatímco čínský hrubý domácí produkt dosahovat sotva šestinové úrovně. Nyní jsou USA o polovinu před námi a poráží nás i Čína. Pravda, přišli jsme o Velkou Británii, ale i to je známka neúspěchu. Zaostáváme za globálním vývojem, a co horšího, tento trend se bude zrychlovat, pokud neprovedeme změny. Zatím ale žádné protržní reformy nejsou na obzoru.